Author Archives: denzil

Jak se snažím mít energii

Na začátku března jsem nastoupil do nového zaměstnání. Práce vypadala zajímavě, kolegové taky v pohodě. Ale objevil se problém, který jsem nečekal. Rozhodně ne takhle brzo po nastoupení. Začal jsem být docela dost unavený. Takže po práci mě už nezbývala energie na to vůbec něco dělat. A to jsem chodil spát docela brzo a naspal kolem těch 8 hodin denně. Takže v nedostatku spánku problém určitě nebyl.

Takže jsem se rozhodl s tím něco dělat a zkusit se zařídit tak, abych měl během dne víc energie. Taky jsem doufal, že pak nebudu muset chodit tak brzo spát a budu moct ještě něco dělat po večerech. Je spousta věcí, které bych chtěl dělat, ale nějak na ně kvůli únavě nezbýval čas a ani energie.

Dalším problémem bylo, že jsem se občas nevyspal. Některé dny jsem prostě nemohl usnout a budil se uprostřed noci. Takové dny jsem naspal velice málo hodin a většinou jsem pak během dne nedokázal skoro nic udělat. Byl z toho pro mě prostě takový zabitý den. A v jednu chvíli po nástupu práce jsem takových dní měl několik po sobě a to už byl docela problém.

Takže jsem potřeboval něco, co mě dodá energii k tomu abych dokázal bez problémů zvládat den. Nejjednodušší způsob pro mě byl začít pít zelený čaj. Už dřív mě párkrát pomohl dostat se přes dny, kdy jsem se nevyspal a tak jsem doufal, že mě pomůže i takhle.

Ale můj problém s večerní únavou neřešil. Se zeleným čajem mám totiž takovou zkušenost, že když si ho dám později odpoledne, tak už mám pak zase problémy usnout. Takže ho pak už musím omezovat, jinak by mě problémy spíš nadělal. Kromě toho se ukázalo, že po dlouhodobějším pití na mě zelený čaj začal způsobovat spíš únavu.

Vedle toho jsem zkusil ještě druhý způsob jak získat víc energie – začal jsem pravidelně cvičit, konkrétně běhat. Běhal jsem už dřív a ze zkušenosti jsem věděl, že běhání dokáže energii dodat. Už jsem ale delší dobu neběhal a zase začínat tak bylo těžké. Po prvním běhání jsem byl tak unavený, že jsem skoro usnul hned po tom, co jsem vylezl ze sprchy a povečeřel. Trasa kterou jsem běhal měla taky 6,5 kilometru a ze začátku mě trvalo přes 45 minut, než jsem ji zvládnul překonat.

Podobný stav trval ještě nějaký čas, prvních pár týdnů jsem byl po běhání docela unavený, i když už ne tak moc jako po prvním pokusu. Ono se to ale po nějakém půl roce, kdy jsem necvičil dalo docela čekat. Pak se to ale začalo zlepšovat. Ze začátku jenom o trochu, ale po nějakém čase jsem dokonce mohl začít chodit spát později. Taky čas, který jsem potřeboval k uběhnutí své trasy se postupně zlepšoval. Zvlášť ze začátku se zlepšoval docela rychle, časem se pak ustálil přibližně na 40 minutách s tím že jsem se snažil běhat tak 3x týdně.

Důvod proč jsem se rovnou pustil do běhání takhle dlouhé trasy byl ten, že jsem chtěl cvičit alespoň 40 minut – to kvůli tomu, že jsem četl, že takhle dlouhé cvičení dokáže přepnout metabolismus do „rychlejšího režimu“. Přiznám se že jsem tohle nějak dál nezkoumal, tak nevím kolik je na tom pravdy. Takže jestli o tom někdo víte víc, tak budu rád když se mě ozvete nebo pošlete odkaz na další informace. Ale pravdou je, že mě delší trasy taky víc vyhovují. Jsem totiž ten typ co je při cvičení spíš na výdrž než na rychlost. A kromě toho jsem si nebyl jistý, jestli by kratší cvičení mělo dostatečný účinek.

Další změna byla, že jsem začal jíst častěji. Přece jenom lidské tělo získává energii z jídla a tak jsem doufal, že když budu jíst víc než 3x denně, jak pro mě do té doby bylo obvyklé, tak té energie budu mít víc. Takže jsem začal jíst různé svačiny – ať už nějaký ten rohlík s čokoládou nebo třeba jablko (ty mám hodně rád (: ). Na rozdíl od cvičení je v tomhle případě necítil nějaký veliký rozdíl, i když to alespoň pomohlo k tomu, že jsem přes den nedostával hlad. Naopak jsem si občas připadal trochu přejedený.

Ale v kombinaci s běháním to mělo ještě jeden efekt, který jsem nějak moc nečekal. Docela jsem totiž zhubnul – o nějakých 5-6 kilogramů za toho půl roku co s několika delšími přestávkami běhám. Počítal jsem s tím že pár kilo shodím, ale nečekal jsem že to bude až tak moc.

Další příjemná změna, kterou podle všeho způsobilo cvičení, byla že když jsem se náhodou zase nevyspal, tak mě to nevadilo až tak moc jako obvykle. Dokonce ani když jsem po sobě špatně spal několik dní mě nedělalo tak moc problémů jak dřív jedno nevyspání. Tohle jsem nějak nečekal a i když to nevyspání i nadále nebylo příjemné, tak jsem po něm přes den alespoň něco udělal a necítil jsem se zdaleka tak nepříjemně jako dřív.

Co mě čeká dál? Těžko říct. Dvakrát během toho půl roku se mě stalo, že jsem cvičení na delší dobu přerušil. Jednou to prostě nějak nevycházelo a podruhé to bylo kvůli zranění. V obou případech bylo náročné zase s tím začínat. Takže doufám že mě už žádné další přerušení v nejbližší době nečeká. Zase by pak, docela zbytečně, následovaly dny kdy bych po běhání únavou skoro usínal.

Taky jsem nedávno začal trochu cvičit ráno a během dne – jenom takové krátké rychlé cvičení na rozhýbání. Tak uvidím, jaký tohle bude mít vliv do budoucna. Zatím mě z toho jenom trochu pobolívaly nohy a ruce. To už přešlo, takže v blízké budoucnosti se snad začnou objevovat nějaké užitečné výsledky. I když je docela dobře možné, že za tu bolest mohla ne úplně nejlepší strava. Bolest totiž přešla co jsem do svého jídelníčku přidal víc jídel které se doporučují na růst svalstva. To by se pak ty pozitivní účinky asi objevily až později. A přiznám se že tak trochu doufám, že mě alespoň kousek narostou svaly na rukou. Tam bych to docela dost potřeboval.

Další cvičení už asi přidávat nebudu, těžko už bych na něj našel čas. I když třeba vyzkoušet takové Tai-chi mě docela láká, zvlášť po tom co jsem četl o jeho pozitivních účincích na zdraví. Ale stihnout všechno se prostě nedá. A někdy v budoucnu pak napíšu, jak to dopadlo s těmi rychlými cvičeními. (: A potom je tu taky mentální energie, která je k těm náročnějším činnostem taky potřeba. Takže bych v budoucnu rád trochu prozkoumal jak na ni.

Ledová královna

Tohle je postarší příběh ( někdy z roku 2009), který jsem původně psal jako visual novel hru. Po dopsání jsem se ale rozhodl, že už s tím dál pokračovat nebudu a tak mě jenom dál ležel na disku. To mě ale bylo trochu líto a tak, když už jsem se teď konečně dokopal k tomu udělat si blog, jsem se rozhodl ho dát sem. Doufám že se vám bude líbit.

 

Ledová královna

Ach jo. To jsem to zase jednou dopadl.
Končí nám pomalu školní rok a tak se naše třídní učitelka rozhodla že by se měly nalakovat lavice. To víte, my máme ještě ty staré dřevěné. A z nějakého důvodu se rozhodla, že by to měli udělat zástupci třídy. Jenomže Matt tady dneska není a tak se rozhodla že ho dobrovolně zastoupím. Ona rozhodla, ne já.
A tak místo toho abych si s kámošema užíval na koupališti a okukoval holky v plavkách, budu trčet tady ve škole a natírat lavice. Teda ne že by ta naše zástupkyně nebyla pěkná, ale docela pochybuju, že se na to natírání převleče do plavek. A navíc…
„Tos to teda pěkně dopadnul, stvrdnout tady s Ledovou královnou.“ objevil se přede mnou Dan a ani ho nezajímalo že osoba o které mluví sedí v lavici přede mnou a slyší ho. Ale abych pravdu řekl, tak se mu ani nedivím, že to udělal. Jsme pro ni totiž jako vzduch. Ráno si beze slova přijde a po tom co skončí vyučování se zase beze slova sbalí a odejde a nás si přitom vůbec nevšímá. Někdo jí kvůli tomu jejímu chování začal říkat Ledová královna a už jí to zůstalo.
A jak ona ignoruje nás, tak spousta mých spolužáků začala ignorovat ji. A Dan je jen jedním z nich. Já jsem se k nim sice nikdy nepřidal, něco takového prostě nemám v povaze, ale svoje pokusy o rozhovor s ní jsem vzdal stejně rychle jako ostatní.
„No rozhodně ti nezávidím, že tady podle všeho budeš muset takhle po vyučování zůstat.“
„Už to tak vypadá, ale co už nadělám. Snad to lakování nezabere zas tak moc času.“
„Pche, vsaď se, že budete muset ty lavice ještě obrousit. Budeš rád jestli to dneska vůbec stihneš.“
„No nestraš.“ zhrozil jsem se. To že by se musely lavice ještě obrušovat mě vůbec nenapadlo. Ale za ten rok jsou docela popsané a počmárané a tak je skoro jisté, že mě čeká i obrušování. Jedině snad kdyby se nepoužil bezbarvý lak, ale nějaká barva.
„No nic musím letět, slíbil jsem našim, že si dneska pohnu domů, abysme mohlli zajet za dědou. Potřebuje spravit počítač.“
„Tak zatím a snad se uvidíme přes víkend.“ rozloučil jsem se s ním a začal si balit věci do aktovky. Na to natírání je stejně nebudu potřebovat.

O chvíli později už sem ve třídě zbýval jenom já a Ledová královna. Teda jmenuje se sice Lin, ale i já jí v duchu občas říkám jako ostatní. Jen tak jsem se na ni podíval, zatímco jsem čekal až přijde učitelka a řekne nám co přesně máme dělat. Jen tak si přede mnou sedí a ničeho si nevšímá. Je to docela škoda, protože kdyby měla o něco příjemější povahu, tak by určitě byla oblíbená. Má totiž docela hezkou postavu, dlouhé vlasy do copu a nádherné oči. Ale co naplat, dokonce i ti kluci, kterým se ze začátku líbila to rychle vzdali a začali se zajímat o jiné holky.
Po chvíli přišla učitelka a přinesla smirkový papír a bezbarvý lak. Takže sbohem moje naděje, že bych to musel jenom natírat.
„Kdyby vám něčeho pochybělo, tak si zajděte do školníkova kabinetu.“
„Vím, že se vám do toho nechce, ale co se dá dělat, když nemáme školníka.“
Ten co jsme ho měli dřív odešel minulý rok do důchodu a nového se nepodařilo sehnat.
„Kdybyste potřebovali něco jiného, tak budu u sebe v kabinetě.“ řekla ještě naše třídní a odešla.

Vstal jsem a šel si vzít jeden ze smirkových papírů.
„Tak jak to uděláme? Bude jeden z nás obrušovat a druhý natírat a nebo to první obrousíme a pak nalakujeme?“
Nic. Jenom ticho, jako kdybych tu byl sám, nebo se vůbec nezeptal. A takhle to dopadá skoro pokaždé, když se s ní někdo pokouší mluvit. Alespoň že učitelům většinou odpoví, jinak bych ani nevěděl jaký má hlas. A hloupá teda rozhodně není, protože při zkoušení většinou odpovídá správně. Ne vždycky, ale většinou. Taková typická dvojkařka.
Vzal jsem z katedry dva smirkové papíry a jeden položil na lavici přímo před ni.
„Odpovědět bys snad mohla.“ uklouzlo mě trochu smutně z toho že vůbec neraguje a v první chvíli jsem si neuvědomil že jsem to řekl nahlas a pak jsem se zarazil protože jsem to rohodně neměl v úmyslu. To se mě zase jednou něco povedlo. Nerad takhle ubližuju lidem, i když je nemám zrovna dvakrát v lásce, ale občas mě takhle něco uklouzne a pak toho lituju. Ale to už je většinou pozdě.
„První osmirkovat a pak natřít. Na čerstvě natřené by se jinak lepil prach.“ ozvala se najdnou odpověď. Na chvilku jsem se zarazil, překvapený tím, že na to vůbec zareagovala.
„Tak se do toho teda pustíme.“ řekl jsem nakonec, ale tentokrát jsem se odpovědi nedočkal. Další jsem ani nečekal a i tak je úspěch, že předtím odpověděla. Místo toho jsem se radši pustil do práce a ona udělala to samé.

Asi tak za hodinu jsme byli v polovině obrušování a moc nám to nešlo. A navíc to ticho. Kdybych si s sebou vzal přehrávač, tak jsem mohl alespoň poslouchat hudbu, ale zrovna dneska jsem si ho zapoměl. Asi to budu muset nějak vydržet i bez něho. Nepatřím sice k těm co by mluvili v jednom kuse, ale být pořád takhle potichu taky není nic pro mě.
„Co tak si chvilku odpočinout?“ navrhl jsem ve snaze dostat z Lin nějakou další odpověď a podíval se směrem k ní.
Ta si všimla, že se na ni dívám a místo odpovědi pokrčila rameny. Po chvilce ale přikývla. Zdá se že má dneska buď dobrou náladu nebo mám dnes alespoň na něco štěstí. A tu pauzu nejspíš potřebovala tak jako já, ale sama by nejspíš dál pracovala a nic neříkala, i kdyby byla kdovíjak unavená. Posadil jsem se a pak mě něco napadlo.
„Až budeš chtít pokračovat, tak se ozvi.“ řekl jsem směrem k ní a opřel se tak pohodlně jak jen se na školní židli dá. Uvidíme jestli tohle zabere.
Lin se taky posadila a natočila se tak aby se mohla dívat směrem z okna, takže já jsem ji viděl z boku.
Jen tak jsem si ji začal prohlížet a uvědomil si přitom, že o ní vlastně nic nevím. Dokonce si ani nevzpomínám jaké má příjemní. Je smutné, napadlo mě, že kdyby po prázdninách nepřišla do školy, tak si na ni nikdo nejspíš ani nevzpomene. Ale co já s tím můžu dělat? Povzdechl jsem si a přestal si Lin všímat.
Místo toho jsem radši začal přemýšlet co budu dělat zítra. Původně jsem chtěl s ostatníma na koupaliště, ale po dnešku nejspíš budu utahaný a na plavání nebudu mít vůbec náladu. Takže bych se možná mohl podívat někam ven. A když nad tím tak uvažuju je tu jedno které jsem si chtěl prozkoumat, ale prozatím jsem se k tomu nedostal. Navíc už jsem se docela dlouho nedostal k tomu projít se někam ven do přírody, hlavně kvůli všem těm písemkám co jsme teď před koncem školního roku měli. Takže je rozhodnuto, zítra vyrazím na výlet. A v neděli nejspíš konečně na to koupaliště, nebo alespoň tak jsme se domlouvali.
Do ticha se ozvalo zakašlání od Lin. Podíval jsem se směrem k ní a zeptal se:
„Odpočinutá?“
Ta jenom přikývla.
„Tak se teda zase pustíme do práce.“ řekl jsem a vstal ze židle.
Práce mě i po tak krátkém odpočinku ubíhala o něco líp a tak se mě nálada, pokažená tím že jsem tu musel zůstat přece jenom o něco zlepšila. Ale teď jsem prozměnu nemohl z hlavy dostat Lin a to její chování. Do teď jsem o tom vlastně skoro ani neuvažoval ale najednou jsem nad tím nemohl přestat přemýšlet. Možná je to jenom tím že s ní musím strávit celé odpoledne, ale přece jenom bych byl radši kdyby se s náma alespoň trochu bavila.
A při úvahách nad tím co bych s tím mohl dělat mě uběhla další hodina, až jsem se dostal k poslední lavici. Na té už začala dělat Lin, ale mě se nechtělo čekat až to bude mít hotové, a tak jsem se k ní přidal abych jí pomohl. Takhle to alespoň bude dřív za náma. Jak jsme to tak pomalu dokončovali připadlo mě, že Lin zakručelo v břiše, ale když jsem se na ni podíval tak na sobě nedala nic znát.
„Tak a tahle část je za náma.“ prohlásil jsem o chvíli později „A teď by jsme si mohli prozměnu zase odpočinout.“
Tentokrát jsem na souhlas nečakal a rovnou se posadil.
Lin udělala totéž a zase se začala dívat z okna.
„Nemáš hlad?“ zeptal jsem se, zatímco jsem otvíral aktovku, ale odpovědi jsem se nedočkal.
Ještě jsem chvilku počkal, jestli Lin nakonec nezareaguje, ale nakonec jsem to vzdal a rozdělil svačinu kterou jsem si zaběhl koupit když jsem se dozvěděl co mě dneska čeká.  Jeden díl jsem vzal a vyrazil směrem k Lin a dal ho před ni na stůl.
„Tady máš, ať nejsi hladová.“ řekl jsem a pokračoval v chůzi směrem ven ze třídy, protože jsem si stejně potřeboval zajít na záchod. Když jsem byl ve dveřích připadlo mě že jsem zaslechl docela tiché: „Díky.“
„Není zač.“ odpověděl jsem spíš jenom tak pro sebe a pokračoval v chůzi.

Když jsem se vrátil, tak ve třídě nebyla ani Lin ani ta půlka svačiny co jsem jí dal. Alespoň že tak. Snědl jsem si svoji polovinu a pustil se do natírání. Lin se po chvíli vrátila a beze slova se pustila do práce. Tohle nám šlo přece jenom rychleji, ale brzo byla celá třída cítit lakem i přes to že všechna okna byla otevřená.
Za další hodinku jsme už měli většinu lavic natřenou, když Lin najednou upadla.
„Hej, jsi v pořádku?“ rozběhl jsem se k ní.
Ta se pomalu posadila: „To nic mě se jenom trochu zatočila hlava.“
„To bude z toho laku. Měla ses ozvat jestli ti nebylo dobře.“ a zachytil ji když se pokoušela vstát a znovu při tom ztratila rovnováhu.
„Pojď, bude lepší když půjdeš na čerstvý vzduch.“ podepřel jsem ji a pomalu s ní šel směrem ven.
„Asi to bude lepší.“ souhlasila nakonec Lin.
Venku si sedla do trávy a nějaký čas jen tak oddechovala. Nakonec vstala.
„Už jsi v pořádku?“ zeptal jsem se.
Tentokrát už nedopověděla, ale alespoň přikývla. Takže už je zase při starém. Škoda, předtím byla přece jenom o něco hovornější. Na chvilku jsem uvažoval, že si rozmyslím to co jsem se před chvilkou rozhodl udělat, ale nakonec jsem jí řekl:
„To je dobře, tak si sbal věci a běž domů.“
„Ale…“ začala, ale já jsem ji hned přerušil.
„Žádné ale, ještě by se ti zase udělalo špatně. Zvládneš dojít domů, nebo tě mám doprovodit?“ zeptal jsem se projistotu.
„Myslím že to zvládnu.“ odpověděla po chvilce.
Vrátili jsme se do třídy, Lin si vzala věci a pomalu odcházela.
Její „Ahoj.“ které řekla ve dveřích mě docela překvapilo, ale stihl jsem jí odpovědět: „Ahoj.“ ještě než zmizela za dveřmi.
„A díky.“ zaslechl jsem po tom co zabočila a už nebyla vidět.
Tak to nakonec nedopadlo zas až tak špatně. Sice s ní nebyla nějaká úžasná zábava, ale alespoň celou dobu nemlčela.
Těch posledních pár lavic mě nakonec zabralo něco málo přes půl hodiny a když jsem skončil tak už jsem byl docela unavený a tak jsem už nad ničím neuvažoval a rychle jsem vyrazil domů se vyspat.

Dalšího dne ráno jsem vyrazil ven, na procházku. Byla sobota a vypadalo to že bude docela pěkné počasí a takové procházky mám nejradši. Takže jsem se ráno rychle sbalil a vyrazil autobusem až na kraj města. A odtamtud už jsem pokračoval po svých. Měl jsem už delší dobu v plánu prozkoumat jednu cestičku, ale prozatím jsem se k tomu nedostal. Dnes jsem to konečně chtěl napravit. A tak jsem si vykračoval po cestě a doufal že uvidím nějaké zvířata. Sice jsem se kvůli tomu musel snažit jít tiše a tak jsem postupoval pomalu, ale to mě vůbec nevadilo protože jsem měl spoustu času.
Za necelou hodinku jsem se dostal k odbočce kterou jsem chtěl prozkoumat, ale prozatím jsem moc štěstí neměl, protože jediné co jsem potkal bylo pár zajíců. A ti mě zas až tak vzácní nebyli. Ještě jednou jsem se okolo rozhlédl a potom jsem odbočil na pěšinu, která tu vedla mezi stromy. Tímhle směrem jsem to ještě neznal a tak jsem byl napjatý na co tu asi narazím. Po chvíli začala cesta lehce stoupat, ale to netrvalo dlouho. A pak najednou lesík skončil a já před sebou uviděl travnatý svah skloněný směrem dolů. A na něm k mému překvapení seděla Lin.
Prozatím si mě nevšimla, přece jenom jsem se snažil jít tiše abych nevyrušil zvěř. Jenom tak si tam seděla, se skicákem na který si kreslila. Vypadalo to jako kdyby se snažila nakreslit to malé údolí s potůčkem, které tu před ní leželo. A podle toho co jsem odsud mohl rozeznat tak jí to docela šlo. Chvliku jsem tam jenom tak stál a pozorovali ji jak kreslí, pořád ještě trochu překvapený z toho, že jsem tady na ni narazil i z toho že jsem do dneška nevěděl že umí tak dobře kreslit, ale nakonec jsem se rozhodl přijít k ní blíž.
Tentokrát už jsem se nesnažil být nějak zvlášť tichý, ale stejně jsem si nebyl jistý jestli o mě ví nebo ne. Trochu jsem se bál, že by se mohla leknout a při tom si pokazit obrázek který kreslila, když jsem ji pozdravil: „Ahoj.“
Naštěstí se to nestalo. Chvillku jsem si dokonce myslel, že si mě vůbec nevšimla, ale nakonec kývla hlavou na odpověď a věnovala se dál kreslení.
„Nebude ti vadit, když si tu vedle tebe na chvíli sednu a budu se dívat?“ zeptal jsem se. Když jsem se ani po chvíli nedočkal odpovědi, tak jsem to vzal jako že to vadit nebude a posadil se vedle ní a podíval se jak jí jde kreslení. Teprve teď jsem uviděl, že to co jsem považoval za docela dobrý obrázek je vlastně jenom hrubý náčrtek. V pravé části, kterou jsem shora nemohl vidět a které se Lin věnovala právě teď, byla kresba mnohem lepší a očividně i dokončenější. To mě překvapilo, až doteď jsem netušil že Lin umí tak dobře kreslit, ale abych pravdu řekl, tak až do teďka jsem si vlastně ani nevšiml že je levačka.
Chvíli jsem ještě pozoroval jak postupně přibývá dokončené kresby, ale pak jsem se rozhodl že si trochu odpočinu a lehnul jsem si do trávy.
„Byla jsi už potom včera v pořádku?“ zeptal jsem se, když jsem si vzpoměl na včerejší události „Přece jenom jsem měl o tebe trochu strach, jestli ses dostala domů v pořádku.“
Lin ke mě otočila hlavu s trochu překvapeným výrazem, ale pak přikývla a vrátila se zpátky ke kreslení. Nenapadalo mě co bych ještě tak mohl říct a tak jsem mlčel a pozoroval jak po obloze plují mraky. Vypadá to že dneska přece jenom bude asi pršet. Zatímco jsem tak pozoroval oblohu, Lin dokončila svoji kresbu.
„Tak a hotovo.“ prohlásila spíš jen tak pro sebe a lehla si vedle mě. Překvapilo mě obojí. To že promluvila jen tak sama od sebe i to že si vedle mě lehla. A i když mě vlastně ani nevím proč udělalo zároveň taky trochu radost. Když to tak vezmu, tak se mnou toho za poslední dva dny namluvila víc než se spoustou jiných lidí ve třídě za celý školní rok. Přišlo by mě škoda, kdyby takováhle hezká a talentovaná dívka byla pořád jen sama. Posledních pár dnů mě dodalo trochu naděje, že by se přece jenom mohlo podařit ji přimět aby byla o něco málo hovornější a společenštější. Možná ne o moc, ale snad o tolik aby ve třídě nebyla jako neviditelná nebo nějaký cizinec. Prostě tolik aby alespoň trochu zapadla do kolektivu. S myšlenkami jak něčeho takového dosáhnout jsem se pomalu posadil. K mému překvapení jsem uviděl, jak se dole pase laň. Podle všeho si nás dvou vůbec nevšimla.
„Lin, podívej se.“ ukázal jsem opatrně rukou. Ta se na mě zvědavě podívala.
„Opatrně ať ji nevylekáš.“ řekl jsem potichu, když se začala zvedat, aby zjistila na co ukazuju.
„Ta je pěkná.“ zašeptala když uviděla pasoucí se laň. Pak bez váhání otočila stránku ve skicáku a začala ji kreslit a já jsem ji jako zhypnotizovaný pozoroval a skoro nedýchal jako bych se bál že bych tím mohl tu laň vylekat. Ani nevím jak dlouho to trvalo, ale po celou dobu co Lin kreslila, tak se ta laň v klidu pásla. Jenom chvilku po tom co Lin skončila, tak přešla k potůčku ze kterého se napila a pak odkráčela pryč.
„Ten obrázek se ti opravdu povedl.“ řekl jsem, když už bylo jasné že laň odešla pryč.
„Díky,“ řekla s rozzářenýma očima Lin „to je poprvé co jsem viděla laň takhle zblízka. A navíc tu byla tak dlouho že jsem ji stihla nakreslit.“
A já jsem zase poprvé viděl Lin takhle šťastnou.
Ta si zase lehla do trávy.
„Unavená?“ zeptal jsem se.
„Trochu.“ přikývla Lin.
Kap.
Podíval jsem se na oblohu. Vypadá to že bude pršet mnohem dřív než jsem čekal. Buď to anebo jsme tu mnohem delší dobu než jsem čekal.
Lin si toho, že začíná pršet, taky všimla. Posadila se a přitiskla k sobě skicák jako by se bála že ho déšť rozmočí. Teprve v té chvíli jsem si všimnul, že Lin narozdíl ode mě tu s sebou nemá nic než ten skicák a psací potřeby.
„To snad ne, zrovna teď když se mě ty kresby tak podařily.“ řekla smutně a vypadala jako by se chystala rozplakat.
Místo toho abych ji utěšoval jsem z baťohu vytáhl deštník, rozevřel ho a podal ho Lin.
„Podrž ho.“ řekl jsem, zatímco jsem v batohu dělal místo pro její skicák.
„Dej si ten skicák sem, tady nezmokne.“ řekl jsem jí když se mě ho podařilo udělat.
Lin si skicák schovala dovnitř a přitom se na mě vděčně dívala.
„Tak a teď by jsme měli vyrazit zpátky jestli nechceme moc zmoknout. Přece jenom ten deštník nás oba asi úplně neochrání.“ chystal jsem se vyrazit směrem ze kterého jsem sem přišel.
Lin mě ale zachytila za ruku a zastavila mě. Pak trochu zrudla v obličeji, pustila mě a ukázala jiným směrem.
„Tudy.“ řekla jenom.
Pokrčil jsem rameny a pak jsem přikývl.
„Tak dobře, tak mě veď.“
A tak jsme vyrazili, zmáčknutí pod jedním deštníkem. Lin opravdu věděla  kudy jít, protože na nejbližší zastávku jsme dorazili za necelou půlhodinku. Je pravda že jsme si docela pospíšili ale i tak jsme tam byli o dost dřív než kdybysme šli tou cestou kterou jsem přišel. Bylo vidět, že Lin tudy nešla poprvé.
Jak jsme tak čekali na autobus, tak jsem přemýšlel co bych mohl udělat, abych Lin trochu začlenil do kolektivu třídy. Nakonec mě to napadlo.
„Co kdybys s náma zítra zašla na koupaliště.“ navrhl jsem ji.
„Jdu tam s pár kamarádama, tak mě napadlo že by ses k nám mohla přidat.“
Lin neodpověděla.
„Byl bych docela rád kdybys přišla.“ dodal jsem ještě. Těm mým kamarádům se totiž podařilo přemluvit holky, které se jim už nějaký čas líbily, aby se k nám přidaly a já bych si tam nejspíš připadal jako páté kolo od vozu. A kdyby Lin přišla, alespoň bych tam nebyl tak sám.
V tu chvíli přijel autobus a Lin do něho beze slova nasedla.
„No jestli si to rozmyslíš, tak zítra v deset u koupaliště.“ stihl jsem na ni ještě zavolat než se autobus rozjel.
„A ahoj.“
Ještě chvíli jsem tam jenom tak stál a díval se směrem kterým odjela, ale pak přijel autobus na který jsem čekal já a tak jsem taky vyrazil směrem domů.

Nedělní ráno bylo nádherné. Sluníčko svítilo a na obloze nebylo ani mráčku. A podle předpovědi počasí to tak mělo vydržet celý den. Jen tak jsem si ležel v posteli a vůbec se mě nechtělo vstávat. Zajímalo by mě jestli Lin nakonec přijde. Nejspíš ne, ale pozvat ji stálo za ten pokus. A třeba se nakonec stane zázrak a ona se přece jenom se objeví.
Pomalu jsem se vyhrabal z postele a podíval se na hodinky. Probudil jsem se právě včas. Stihnu akorát tak posnídat a sbalit se. Ale prozatím není kam spěchat. Líně jsem natáhl ruku a přitáhl k sobě baťoh, abych z něho vydělal věci co nepotřebuju a mohl je nahradit tím co budu na koupališti potřebovat. Netrvalo to dlouho a v baťohu bylo skoro všechno co jsem potřeboval až na to nejdůležitější – plavky. Ty co jsem nosíval doteď už mě prostě nebyly. Vypadá to tak, že si po cestě budu muset koupit nové. Mávl jsem nad tím rukou a vyrazil jsem posnídat.
Naštěstí mě netrvalo dlouho najít otevřený obchod, kde bych si ty plavky mohl koupit. Vešel jsem dovnitř a za chvíli jsem si našel plavky, které se mě líbily a zároveň mě pasovaly. Ale pokud jde o oblečení tak nepatřím mezi ty moc vybíravé. Takže jsem zaplatil a chystal jsem se odejít, když jsem si u dámských plavek všiml známé tváře.
Lin. Jen tak tam stála a dívala se na ně jako by se nemohla rozhodnout které z nich se jí líbí. Nebo taky možná jestli si má nějaké koupit a přijít na koupaliště za námi a nebo ne. Chvilku jsem váhal jestli za ní jít a nebo ne, přece jenom bych nerad způsobil aby nakonec kvůli mě třeba nepřišla, ale když nakonec jedny plavky vzala, prohlédla si je a pak je zase bezradně vrátila rozhodnul jsem se.
Přišel jsem k ní a pozdravil ji: „Ahoj, taky vybíráš plavky?“
Lin sebou překvapeně cukla, ale pak přikývla.
„Já už jsem si teda vybral, takže kdybys chtěla pomoct…“ nabídl jsem se jí, i když jsem vlastě ani nečekal odpověď.
Lin se na chvíli zatvářila nerozhodně, ale pak přikývla.
„A co by sis vlastně tak představovala?“ zeptal jsem se jí a tiše doufal že alespoň něco odpoví, ale Lin jenom pokrčila rameny. No zdá se že dneska má docela nemluvnou náladu. Nebo možná ne, těžko říct. Ale zase na druhou stranu souhlasila s tím abych jí pomohl vybrat plavky a to je docela veliký úspěch. Jenom kdybych tak věděl co se jí líbí. Asi budu muset použít vylučovací metodu. Prostě zjistím co se jí nelíbí a podle toho snad najdeme něco co se jí líbit bude.
Jen tak ze srandy jsem vytáhl něco co vypadalo jako kdyby to bylo jenom několik šnůrek pospojovaných dohromady a čemu se snad ani nedalo říkat plavky.
„Co třeba tohle?“ zeptal jsem se nevinně.
Lin zvedla pohled od hromady před sebou a podívala se co jsem jí ukazoval. Když to uviděla tak jenom zrudla a zavrtěla hlavou a pak zase hlavu odvrátila jako kdyby se styděla.
„Ale no tak, jenom jsem si dělal srandu.“ uklidňoval jsem ji. Zdá se, že tohle jsem trochu přehnal. Jenom doufám že si to nevezme nijak zle. Položil jsem šňůrky zpátky a vrátil se k vybírání. Po chvíli jsem našel docela hezké, i když tak trochu dětské plavky.
„A co tyhle?“ zeptal jsem se znovu Lin. Ta se otočila, s nedůvěrou v očích, ale když uviděla že to co držím se ani trochu nepodobá tomu co jsem jí ukazoval předtím, začala si ty plavky prohlížet důkladněji. Nakonec jenom pokrčila rameny.
„Tak proč si je nezkusíš? Potom bys viděla.“ podal jsem jí je.
Lin si je vzala a vešla do kabinky. Po chvíli vyšla ven, oblečená v tom co měla na sobě před tím a s plavkami v ruce.  Buď se přede mnou styděla, nebo…
Lin ukázala na horní díl plavek a pak zavrtěla hlavou. Podíval jsem se na Lin a pak zpátky na plavky a pak jsem nahlas dokončil myšlenku: „Nepasovaly?“
Lin jenom přikývla. Takže zpátky k hledání. Tentokrát se mě moc nedařilo. Kromě toho že jsem se snažil najít nějaké pěkné, tak jsem teď navíc musel najít takové které by Lin pasovaly. Už jsem byl skoro na dně, když tu něco upoutalo moji pozornost. Byly to opravdu pěkné plavky a navíc mě připadalo že by měly Lin pasovat. Teď jenom aby se líbily i jí. Vytáhl jsem je a otočil se k Lin. Ta už byla taky málem na dně a začínala se tvářit nešťastně.
„Lin“ řekl jsem jenom a ona se ke mě otočila. Když uviděla jaké plavky držím začala se hned tvářit o něco veseleji. Hned si je ode mě vzala a odešla si je vyzkoušet. Ale i tentokrát vyšla ven oblečená v tom v čem sem přišla a plavky držela zase v ruce. Začal jsem se tvářit ustaraně, ale Lin tentokrát přikývla a já jsem zahlédl záblesk radosti v jejích očích. V jejích opravdu nádherných očích.
Vybírání plavek nás zdrželo a vypadá to že dorazíme asi tak o půl hodiny později, než bylo v plánu. Ale myslím si že to nijak zvlášť nevadí, ani nám dvěma ani mým kámošům. Ti budou rádi že mají víc času pro holky o samotě. Tedy relativní samotě protože tam při tomhle počasí určitě bude spousta jiných lidí. A tak jsme pomalu vyrazili směrem ke koupališti a na cestu si koupili zmrzlinu.
Dorazili jsme tam s Lin asi o třičtvrtě hodinky později než jsme byli domluvení a čekalo nás tam nepříjemné překvapení v podobě cedule: „Z důvodu poruchy dnes zavřeno.“
Chvilku jsem se na ni jenom překvapeně díval a pak jsem zkontroloval mobil. Ale nikoho ani nenapadlo poslat mě zprávu, že je zavřeno. Určitě si na mě ani nevzpoměli, ale za zlé jim to mít nemůžu. Klidně si taky mohli myslet že jsem nakonec nemohl přijít, nebo něco takového.
Otočil jsem se k Lin: „Tak to vypadá že jsme sem šli zbytečně. Dneska si asi nezaplaveme.“
„Promiň že sis ty plavky kupovala zbytečně.“ omlouval jsem se jí.
„Možná že ne.“ odpvěděla po chvíli, a bylo to poprvé co dneska promluvila.
„Poblíž toho místa jak jsme byli včera je nádherné jezírko jako stvořené na koupání. Jestli chceš tak můžeme jít tam.“ navrhla Lin.
Chvilku jsem se na ni jenom překvapeně díval, něco takového jsem od ní nečekal. Musím ale uznat, že tohle bylo příjemné překvapení.
„Tak dobře, ale to si asi budeme muset koupit nějakou svačinu na cestu.“
Netrvalo to dlouho a byli jsme zase na cestě směrem k údolí, kde jsme se včera setkali. Lin celou cestu mlčela a já jsem přemýšlel. Co jsem vlastně udělal, že se Lin takhle změnila, pokud jsem to tedy byl já a ne někdo nebo něco jiného. Dřív skoro na nic vůbec nereagovala, na otázky odpovídala jenom učitelům, zatímco teď mě dokonce sama navrhla že mě ukáže místo na koupání. Něco takového bych si ještě nedávno nedokázal představit. A teď tu jdu vedle ní a přemýšlím jak asi to jezírko vypadá.
Jezírko nakonec bylo jenom pár minut cesty od místa kde jsme se včera s Lin potkali a musím říct že mě opravdu překvapilo. Nečekal jsem že by tu mohlo být tak veliké jezero s tak čistou vodou a písčitým dnem.
„Nádhera.“ řekl jsem Lin. Ta se jenom potěšeně usmála.
Protáhl jsem se a začal se rozhlížet okolo, zatímco Lin se začala vybalovat.  Kolem jezera je nevelký kus země porostlý trávou ale hned po něm začíná docela hustý les. Vypadá to, že sem ani nevede žádná pořádná cesta. Dokonce i ta po které jsme sem přišli byla taková nenápadná pěšinka, kterou nejspíš vyšlapala zvěř. Je to tu takové šikovně ukryté místo. Ani mě nepřekvapuje, že jsem o něm doteď neslyšel.
Protáhl jsem se a podíval se na Lin. Ta mezitím stihla vybalit a prostřít květinovanou deku. Docela se k tomuhle místu hodí. Asi bych se měl taky vybalit. Sundal jsem si baťoh a položil ho před sebe. Měl jsem v něm trochu nepořádek, a navíc jsem tam měl teď i jídlo pro nás oba a tak chvíli trvalo než se mě podařilo deku vytáhnout. Nakonec se mě to ale podařilo a tak jsem rozložil svoji deku hned vedle Lininy. Pak jsem si uvědomil že zatímco jsem se takhle vybaloval, tak Lin tam jenom tak stála. Podíval jsem se na ni a uviděl, jak drží v ruce svoje nové plavky a bezradně se na ně dívá. Pár vteřin mě trvalo než jsem si uvědomil proč. Tady v lese, narozdíl od koupaliště, nejsou kabinky kde by se člověk mohl do plavek převléct.
No není zrovna moc možností, jak tenhle problém vyřešit. Otočil jsem se k Lin zády.
„Můžeš se převléct, nebudu se dívat. Prostě mi dej vědět, až se budu moct otočit.“
Jen chvilku po tom jsem ale ucítil zaklepání na rameno. Otočil jsem se a uviděl tam stát Lin a tvářit se nerozhodně. Že by se styděla? No rozhodně je to možné. Ale asi bude nejlepší zeptat se jí.
„Co je za problém?“
Ta se místo odpovědi podívala znovu na plavky a pak trochu zrudla. Zdá se, že už zase nemluví. Asi je prostě taková. Takže budu muset zkusit hádat.
„Stydíš se?“
Přikývnutí. Takže tohle jsem udhodl. Ale proč se vlastně stydí? Že by kvůli mě?
„Neboj, opravdu se nebudu dívat, zatímco se budeš převlékat.“
Zavrtění hlavou. Znamená to snad, že mě nevěří? Hmm, to by mě sem asi vůbec nezvala. Takže to snad nebude kvůli mě.
„To není kvůli mě?“
Přikývnutí. Tak tedy proč? Že by se prostě jenom tak styděla, převléct se tu? Ale co bych s tím potom mohl dělat. Ale teď jenom vymyslet co…
„Víš co, jestli se stydíš, tak já se převleču první. Dobře?“
Lin zase přikývla a pak se ke mě otočila zády. Netrvalo mě to dlouho a byl jsem převlečený do plavek. A během toho se mě jsem dostal nápad jak vyřešit tenhle problém.
„Už se můžeš otočit.“ řekl jsem jí „A myslím že jsem přišel na to jak na ty tvoje plavky.“
Lin se na mě tázavě podívala.
„Co kdybys slezla z té tvé deky, dala ji přes sebe a oblékla se pod ní. Zdá se mě že velíká je na to dost.“
„Tak co zkusíš to?“
Lin se podívala dolů pod sebe, jako by chtěla tu svoji deku první změřit, ale po chvilce přikývla.
„Takže mě dej vědět, až budeš převlečená.“ otočil jsem se k ní zády.
Po chvíli jsem nakonec uslyšel šustění oblečení a nedlouho potom mě Lin znovu poklepala na rameno. Tentokrát už ale byla v plavkách. A ty jí opravdu slušely.
„Tedy, vypadáš v nich opravdu dobře.“ pochválil jsem je pro nejistě se tvářící Lin. Ta se na to jenom usmála. Pak se otočila a rozběhla se k vodě.
„Hej, počkej na mě.“ zavolal jsem za ní a pak se taky rozběhl. Za chvilku jsem byl u Lin, která mezitím stihla doběhnout ke břehu, kde si dřepla a rukou zkoušela vodu.
„Tak co je teplá?“ zeptal jsem se jí. Ta na to jenom přikývla, zase vstala a pomalu vkročila do vody. Tak pomalu že to vypadalo, jako by se jí tam vůbec nechtělo. Nebo se jenom nechce namočit tak rychle…
Vešel jsem taky do vody a zjistil, že je příjemně teplá. Sehnul jsem se a přitom mrknul po Lin. Ta se zastavila jako by se nemohla rozhodnout jestli být takhle mokrá stačí nebo jestli má pokračovat dál. No možná bych jí měl to rozhodování usnadnit…
„Hej.“ zavolal jsem na ni a než se stihla otočit tak už jsem po ní cáknul oběma rukama vodu.
„Snad se té vody nebojíš?“ zasmál jsem se a chystal se zopakovat útok.
Ale Lin se jenom usmála a už mě oplácela stejnou mincí. A tak jsme tam po sobě chvíli cákali vodou až jsem byli oba úplně promočení. A Lin v očích po celou tu dobu zářily jiskřičky radosti.
Nakonec jsem se na chvíli udýchaně zastavil: „Tak teď už se nemusíš rozhodovat jestli se namočit víc, nebo jestli to stačí.“
„Co myslíš, bude se tu dát plavat?“ pokračoval jsem. Lin na to jenom pokrčila rameny a pomalu začala jít směrem ke středu aby to zjistila. Byli jsme jenom kousek od břehu a voda tu byla skoro po pás, takže tu klidně mohlo být docela hluboko. Ale taky tu mohlo být v celém jezeře vody jenom po pás. Je jenom jediný způsob jak to zjistit. Otočil jsem se stejným směrem jako Lin a šel to zjistit. Dno už dál neklesalo tak rychle, ale stejně jsem brzo nedosáhnul na dno.
„Tak se zdá, že tohle je dobré místo i na plavání.“ zavolal jsem za Lin, která už se stihla pustit do přeplavávání na druhou stranu. Ta mě jenom zamávala na odpověď a pokračovala v plavání. Tak jsem pustil za ní. Sice už měla přede mnou chvíli náskok, ale při tom jak rychle plavala tak bych neměl mít problém ji dohnat.
To jsem si ale jenom myslel. Ale plavání mně nešlo tak rychle jak jsem čekal. Zdá se že už jsem docela z formy. Nakonec se mě podařilo ji dohnat, ale bylo to skoro až na druhém konci jezera. Nakonec jsem narazil na dno a po něm přešel blíž ke břehu a tam jsem oddechoval.
„Tedy, tady se opravdu dobře plave.“ prohlásil jsem mezi výdechy. Lin na to přikývla a nevypadala ani zdaleka tak udýchaně jako já.
Po chvilce jsem se vydýchal a začal přemýšlet o tom co by jsme mohli dělat dál. No vzhledem k tomu, kolik už je asi hodin…
„Mám návrh.“ obrátil jsem se k Lin, která už byla chvíli odpočinutá a teď jenom čekala na mně, „Co kdyby jsme teď přeplavali zpátky a pustili se do jídla?“
Ta se  na chvilku zamyslela a pak přikývla.
Tentokrát už jsem se nemusel snažit ji dohnat, ale mohl jsem rovnou plavat vedle ní a udržovat s ní tempo, takže když jsme se dostali zpátky ke břehu od kterého jsme vyrazili, tak jsem byl mnohem míň udýchaný než napoprvé.
Po tom co jsme si zase oba oddechli, tak jsme si sedli na deky, které jsme měli vedle sebe a já jsem z baťohu vytáhl jídlo.
„Tak dobrou chuť.“ popřál jsem Lin, když jsem jí podal její díl a sám jsem se s chutí pustil do svého. Netrvalo to dlouho a byl jsem najezený. Spokojeně jsem se protáhl a pak si jenom tak lehl na deku. Jen tak jsem si tam ležel a pozoroval Lin jak taky pomalu dojídá. Když jsem dneska vyrazil směrem na koupaliště, tak jsem rozhodně nečekal že to dopadne takhle. Ale vlastně jsem docela rád, protože jinak bych se o tomhle místě nikdy nedozvěděl. A taky to že jsem tu s Lin je celkem prima. Musím říct, že mě opravdu překvapila, že se vůbec rohodla přijmout moji včerejší pozvánku. A to že mě vzala na takovéhle místo, to jsem taky nečekal. Musím přiznat, že se v ní skrývá mnohem víc překvapení, než je na první pohled vidět. Když nad tím tak přemýšlím, tak to vlastně není špatná holka. Kdyby trochu víc reagovala, když s ní někdo mluví, tak by nejspíš zapadla mezi ostatní raz dva a vycházela by s nimi úplně bez problémů a nikdo by jí neříkal „Ledová královna.“ I když možná že ona přitom možná reagovala tím svým neviditelným způsobem, kdy se třeba jenom o trošku víc usměje nebo zamračí. Ale my si toho nikdy nevšimli.
Zatímco jsem takhle přemýšlel, tak Lin dojedla, opřela se rukama o zem a jen tak tam seděla a odpočívala. A teď vstala a ukázala směrem k vodě.
„Jdeš si zase zaplavat?“ Přikývnutí.
„No, já si ještě chvíli odpočinu a pak se k tobě přidám.“ Další přikývnutí a Lin začala pomalu jít směrem k vodě a já jsem pomalu pokračoval ve svých myšlenkách.
Kdybych s ní před pár dny nemusel zůstat natírat ty lavice, taky by se asi nic nezměnilo. A pak jsem ji potkal při včerejší procházce. Do té doby jsem ani netušil, že umí tak nádherně kreslit. Nevím co se během těch posledních dní změnilo. Možná že to byla ona a možná že já, jak jsem měl možnost ji trochu blíž poznat.
Zaslechl jsem zašplouchání. Lin si to asi užívá.
Ale jsem rád že to tak je. Možná, při troše snahy a trpělivosti se mě podaří, aby začala alespoň trochu komunikovat i se zbytkem třídy. A pak by Lin mohla přestat být pro zbytek třídy „Ledovou královnou“ a mohla by se stát Lin. Byl bych opravdu rád, kdyby se to podařilo.
Šplouchání začalo znít nějak podivně. Skoro jako kdyby…
Rychle jsem se posadil a podíval se směrem k jezeru. Lin tam sebou plácala a vypadalo to jako kdyby se topila. Rychle jsem se rozběhl směrem k ní.
„Sakra, proč musí být i v takové situaci tak tichá.“ řekl jsem si pro sebe a doufal jsem, že se k ní dostanu dřív než se něco stane.
„Lin“ zavolal jsem na ni, ale nevypadalo to, že by mě zaslechla.
Zatímco jsem doběhl k jezeru a vrhl se do vody, vypadalo to, že Lin rychle ubývá sil. To nevypadá dobře.
Plaval jsem co nejrychleji jsem mohl, ale takhle po jídle jsem si připadal těžký a zdálo se mě, že se vůbec nehýbu z místa. Už jsem se pomalu blížil k Lin, když ta se najednou ponořila pod hladinu.
To ne!
Rychle jsem udělal posledních pár temp co mě k ní ještě zbývaly a ponořil se pod hladinu. Díky bohu za to že je tu voda tak čistá. Rychle jsem ji chytil, jak jsem si to pamatoval z televize a vytáhl ji nad hladinu.
Když jsem se vynořili, tak se Lin prudce rozkašlala. Ten zvuk mě naplnil štěstím. Tak jsem to přece jenom stihnul včas. Protože když kašle, tak to znamená že dýchá a je naživu.
Lin se pomalu uklidnila a já jsem s ní začal plavat zpátky ke břehu. Po chvíli jsme k němu dorazili a já odnesl Lin na deku. Ještě chvíli jsme oba oddechovali, ale pak jsem se neudržel.
„Proč ses neozvala? Vždyť ses mohla utopit. Víš jaký jsem o tebe měl strach?“ obořil jsem se na ni, protože už jsem to nemohl vydržet. To že je tichá je jedna věc, ale to že se neozvala, když se topila, to už na mě bylo trochu moc. A navíc… jsem o ni měl opravdu strach.
„Promiň.“ řekla jenom skoro neslyšně, zabořila hlavu mezi kolena a rozplakala se. Posadil jsem se vedle ní a čekal až se uklidní. Chtěl bych udělat něco, aby se cítila líp, ale abych pravdu řekl, nevěděl jsem co. Tohle prostě neumím. Po nějakém čase se Lin utišila.
No a co teď? Další plavání po tom co se stalo nepřichází v úvahu. Asi by bylo nejlepší, kdyby Lin šla domů a odpočinula si.
„No nic,“ vstal jsem po chvíli „je čas jít zpátky.“
„Zvládneš to?“
Lin se na mě se smutnýma očima podívala a pak přikývla. No, uznávám že to předtím ode mě nebylo zrovna hezké, ale opravdu si to zasloužila.
Dal jsem na sebe tričko a kraťasy a Lin se taký oblékla a pak jsme pomalu vyrazili směrem k autobusové zastávce.
Po celou cestu Lin mlčela a já jsem se tentokrát necítil na to abych něco říkal. A tak jsme v tichosti dorazili až na zastávku. Po chvíli přijel autobus a Lin do něho beze slova nasedla a odjela a já se vydal k domovu s ne zrovna dobrou náladou. Na to jak dobře tenhle den začal, neskončil zrovna nejlíp.

Pomalu jsem se probudil a zatímco jsem jen tak napůl probuzený ležel v posteli matně jsem si vzpomínal na to co se včera stalo. Doufám, že se Lin dostala domů v pořádku. Zavolal bych jí, ale nemám na ni číslo. A jak jsem tak na ni byl včera rozzlobený, tak mě ani nenapadlo na něco takového se zeptat. V hlavě se mě to rozleželo až po tom co Lin odjela autobusem a já se pomalu vydal směrem k domovu. No co už, utopit se neutopila a ve škole se dozvím jestli domů dorazila v pořádku nebo ne.
Hluk z kuchyně mě prozradil, že rodiče už se pomalu chystají vyrazit do práce. A to znamená, že je čas abych taky vstal a šel posnídat. A tak se jsem pomalu začal vyhrabávat z postele. Normálně bych už byl v kuchyni a s chutí bych snídal, ale včerejší události mě nějak sebrali energii. A tak trochu mám strach, že až dorazím do školy, tak tam Lin nebude. Že se jí nakonec přece jenom něco stalo. Zatřepal jsem hlavou a snažil se z ní přitom vyčistit takové myšlenky. Nakonec se mě to alespoň trochu podařilo, a já jsem konečně vstal.
O chvíli později jsem dorazil do kuchyně, jenom abych se minul s rodiči, kteří právě odcházeli do práce. Stihl jsem jim jenom popřát dobré ráno a už byli pryč. Je to trochu nezvyk snídat takhle sám, ale co už můžu dělat když už jsem vstal takhle pozdě. Pomalu jsem upíjel čaj, který mě mamka připravila a přemýšlel co dál. Nějak si uvědomuju, že si nevím s Lin rady. V jednu chvíli je skoro jako normální holka a pak je najednou jako byla až doteď. Uzavřená a nepřístupná. Jak jsem tak nad tím přemýšlel, najednou jsem se zarazil. Jak to, že mě na ní najednou tak záleží. Jistě, i předtím bych byl radši kdyby nebyla taková uzavřená, ale…
V tu chvíli jsem si uvědomil, že čaj už mám chvíli dopitý. Rychlý pohled na hodiny mě prozradil, že na další úvahy už nemám čas. Taky dobře, alespoň si nemusím dělat starosti s tím co mě čeká ve škole. Rychle jsem opláchnul hrnek, vzal si aktovku a vyrazil do školy.

Lin ve škole byla, ale to je asi tak všechno čeho jsem si stíhám všimnout. Lidi co by měli mít tenhle týden službu tu nebyli a zkuste hádat kdo je zastupuje. Zajímalo by mě čím jsem si tohle zasloužil. První natírání lavic a teď tohle. I když je pravda, že to natírání lavic nedopadlo zas až tak špatně.
Když byla během přestávek chvilka času tak jsem občas zabloudil pohledem směrem k lavici, kde seděla Lin, ale… zdálo se že je všechno při starém. Trochu mě to dělalo starosti, ale neměl jsem moc času na to nějak myslet. Hlavně proto, že v úplně každé hodině jsem vyvolaný. Dneska musí byt opravdu můj šťasný den, být tolikrát vyzkoušený během jediného dne. A ještě k tomu jenom pár dní před prázdninama. Ale zase na druhou stranu to nebylo zas až tak strašné, protože se mě ve většině předmětů podařilo si na poslední chvíli zlepšit si známku. Jenom v matematice, kde jsem měl do teď nerozhodně mezi dvojkou a trojkou se to teď přiklání ke trojce. Ale mamka a taťka budou mít radost, že se mě takhle podařilo zlepšit si známky. A tak mě rychle uběhl celý den, až zazvonilo na obědovou přestávku. A to znamená konec výuky, alespoň pro dnešek. A pro mě to znamená ještě pouklízet ve třídě. Doufám, že do příštího školního roku se podaří nějakého školníka sehnat.
A tak, zatímco ostatní pomalu odcházeli ze třídy, já jsem se pustil do umývání tabule. Jenom Martin, jeden z kluků se kterými jsem měl jít v neděli na koupaliště se tu ještě s pár dalšími na něčm domlouvali. Ale ani oni tu nezůstali dlouho a po chvíli vstali a odešli. Až na Martina, který vyrazil směrem ke mě.
„Hele, promiň že jsme se včera neozvali, ale…“ začíná se omlouvat.
„To je v pohodě. Celkem to chápu a s tím že bylo zavřené jste stejně nemohli nic dělat.“ přerušuju ho.
„Díky. Ale je tu jedna věc o které bych si s tebou rád promluvil.“
„Včera jsme se tak bavili, že by se hodilo uspořádat nějakou oslavu na konec školního roku. Tak by jsem chtěl vědět, jestli bys nám mohl pomoct.“
„To zní jako docela dobrý nápad. A co přesně bys chtěl ode mě?“ zeptal jsem se ho se zájmem.
„No chtěli by jsme udělat táborák, trochu si zatancovat s holkama a jenom tak si zablbnout a říkali jsme si, že nejlepší by bylo to uspořádat to na školní zahradě.“
„Holky říkaly, že o jídlo by se postaraly a já s klukama bych se postaral o zábavu a všechnu tu přípravu kolem, ale potřebujeme někoho, kdo by to domluvil s učitelkou.“
Aha, takže jde o tohle. Sice nevím proč si myslí, že bych měl mít u naší třídní nějakou větší šanci než kdokoliv jiný, ale nemyslím si že to bude nějaký problém ji přesvědčit. Spíš se bude chtít taky zůčastnit a možná i zapojit do organizace.
„Můžu to zkusit, ale nejspíš budu potřebovat vědět podrobnosti.“ odpověděl jsem mu.
„Díky, já jsem věděl že nás nenecháš ve štychu.“ byl očividně rád Martin.
„Víš co, já ti pomůžu s úklidem a můžeme to spolu hned probrat.“ navrhl ještě.
Martin prostě patří k těm, kteří nejradši věci řeší hned.
„To se bude hodit, tak se do toho pusťme.“ odpověděl jsem mu.
V tu chvíli jsem zahlédl, jak někdo odchází ze třídy. Lin. Vůbec jsem si nevšiml, že tu ještě je a abych pravdu řekl, tak mě to překvapilo. Obvykle totiž bývá mezi prvními co odcházejí ze třídy. Ale neměl jsem čas věnovat tomu pozornost, protože Martin mě začal vysvětlovat podrobnosti plánu.

Přesvědčit učitelku nakonec nebylo těžké, přesně jak jsem celkem čekal. Ale rychle se ukázalo, že práce s přípravou bude přece jenom víc než Martin čekal a tak jsem následující dny měl plné ruce práce s pomáháním. Až teprve ve čtvrtek, den před párty bylo všechno připraveno a já jsem si mohl konečně oddechnout.
„Díky za všechnu tu pomoc, bez tebe bych to asi nezvládl.“ objevil se přede mnou o přestávce Martin.
„Není zač, ale alespoň jsem se nenudil. Stejně bych teď před koncem roku neměl moc co dělat.“
„A vůbec pozval sis tam už nějakou holku?“ vyzvídal Martin.
„Abych pravdu řekl, tak jsem měl hlavu tak plnou organizování, že jsem si na to ani nevzpoměl.“
„Tak to by sis měl pospíšit. Od nás ze třídy jsou už myslím všechny zabrané. Ale v nižších ročnících je taky pár hezkých…“
„Kdyby tě tak slyšela Lenka.“ zasmál jsem se na něho.
„No, uvidím.“ dodal jsem ještě.
„Byla by to škoda, kdybys tam byl sám, zvlášť při tom kolik jsi tomu věnoval času.“
„No nic, tak zatím, musím ještě domluvit pár drobností Lenkou.“ rozloučil se Martin a odešel ze třídy za holkama, které ještě něco na školní zahradě chystaly.
Ale musím uznat, že měl pravdu. Být tam jenom tak sám by asi nebyl ten úplně nejzábavněší způsob jak si tu párty užít. Jenom kdybych věděl, koho si tak pozvat. Všechny kámošky tady ze třídy už s někým jdou a na rozdíl od Martina vlastně holky z nižších ročníků skoro neznám.
Jen tak jsem se rozhlédl po třídě a všiml si, jak Lin umývá tabuli. Díky tomu že jsem se věnoval organizaci, tak jsem nemusel dál dělat službu, a Lin to jako zástupkyně třídy dostala na starost místo mě. Je pravda, že ji nejspíš nikdo ani nezkusil pozvat. Možná bych to mohl zkusit, abych pravdu řekl tak s ní bych šel docela rád. Ale připadalo mě, že během posledních pár dní se vrátila ke svému obvyklému chování a nevšímala si nikoho, ani mě. Jako by se o víkendu vůbec nic nestalo. A abych pravdu řekl, tak mám strach z toho že by moje pozvání odmítla, nebo že by jako obvykle vůbec nezareagovala. Možná je to tím, že jsem ji měl možnost o víkendu poznat trochu blíž, ale začínám si myslet, že se mě líbí. A právě proto mám tak trochu obavy z toho jak by takové pozvání dopadlo.
A za takových myšlenek mě uběhl zbytek dne a najednou byl konec vyučování. A tak zatímco ostatní odcházeli ze třídy, já jsem se nakonec rozhodl že to zkusím. Když se mnou nebude chtít jít, alespoň budu vědět jak to s ní teda je, no a když bude souhlasit… A kdybych ji alespoň nezkusil pozvat, tak bych toho stejně ještě litoval.
Netrvalo to dlouho a ve třídě jsme zbyli jenom my dva. Já a Lin. Na tohle jsem čekal, byl jsem si docela jistý že kdyby tu byl ještě někdo, tak bych se odpovědi od ní nedočkal. Vstal jsem a přišel k ní.
„Ehm.“ odkašlal jsem si „Lin.“
Ta se ke mě překvapeně otočila.
„Nechtěla bys jít na tu zítřejší párty se mnou?“
Tak a je to venku. Teď už mě zbývá jenom počkat na odpověď.
Lin se na moji otázku zatvářila překvapeně, jako by něco takového vůbec nečekala. Vlastně nejspíš taky ne. Pak se chvilku rozhlížela po třídě, a pro změnu vypadala jako by chtěla utéct. Nakonec ale pevně sevřela houbu, jako by si chtěla dodat odvahy, podívala se mě do očí a přikývla.
„To jsem rád.“ oddechl jsem si a najednou se cítil skvěle.
Lin se na mě trošku usmála a zatvářila se, jako by se jí ulevilo. Chvilku jsme tam jenom tak stáli, dívali se jeden na druhého a nevěděli co říct.
„Nebude vadit, když ti pomůžu s úklidem?“ zeptal jsem se a ani jsem nečekal na odpověď, vzal jsem smeták a pustil se do zametání. Lin se na mě ještě chvilku dívala, ale pak se taky vrátila k uklízení. Brzo jsme to měli díky společnému úsilí hotovo, takže jsme mohli odejít ze třídy. Společně. Ani po cestě ze školy, kterou jak jsem zjistil jsme měli zčásti společnou, ani jeden z nás nepromluvil. Až teprve když se Lin zastavila na zastávce, bylo jasné že tady se naše cesty rozdělují. Ale mě se ještě nechtělo se s ní rozloučit.
„Co kdyby jsme se zítra sešli tady, řekněme o půl čtvrté?“ zeptal sem se jí, abych prolomil ticho které mezi námi panovalo.
Lin se na chvíli zamyslela a pak přikývla. Sice mě to trochu zklamalo, že mě neodpověděla, ale to nic neměnilo na mé dobré náladě. Přece jenom, Lin souhlasila jít se mnou na zítřejší párty. Po chvíli přijel autobus.
„Tak ahoj.“ rozloučil jsem se.
Lin, která už nasedala, ke mě otočila hlavu.
„Ahoj.“ usmála se na mě a pak nastoupila dovnitř.
Sledoval jsem ji jak jde pomalu autobusem až si sedla na sedadlo jenom kousek od místa kde jsem stál. A pak když se autobus rozjížděl, tak se otočila a zamávala mě. Řekl bych, že tenhle den se opravdu podařil.

Další den se objevila spoust nečekaných organizačních drobností, které bylo potřeba ještě zařídit, takže když jsem konečně skončil, tak už bylo dávno po vyučování. Ani bych nečekal, že takhle těsně před začátkem se může ještě objevit tolik problémů. Ani jsem se dneska pořádně neviděl s Lin. Alespoň že jsem se s ní včera domluvil. Ale teď už by to snad mělo být všechno hotovo a já konečně můžu vyrazit domů, abych se připravil.

Je za pět minut půl čtvrté a já jsem dorazil na zastávku. Pravda, trochu s předstihem, ale nemyslím že Lin patří k těm holkám které se připravují ještě půl hodiny po tom co už měly být na místě. Spíš mám obavy, že nakonec dostane strach a rozmyslí si to. Ale když už souhlasila, tak snad přijde. No musím přiznat, že přece jenom jsem trochu nervózní.
Po chvilce jsem ucítil poklepání na rameno a když jsem se otočil, tak jsem před sebou uviděl stát Lin. Vypadala opravdu hezky. Neměla na sobě svoje obvyklé školní šaty, ale místo toho byla oblečená v hezkých květovaných letních šatech.
„Ty šaty ti opravdu sluší.“ nemohl jsem si pomoct a musel jí je pochválit. Ne že by jí její školní neslušely, ale s tímhle se to nedalo srovnávat.
„A ahoj.“ dodal jsem ještě.
Lin na to jenom s úsměvem přikývla.
„Tak co, vyrazíme?“ nabídl jsem jí ruku.
Lin trošku zrudla, znovu přikývla, a pak moji nabízenou ruku vzala do svojí a pak jsme společně vyrazili směrem ke škole.
Když jsme dorazili na školní dvůr, tak už tam všichni ostatní byli a Martin zrovna stál na provizorním podiu a zrovna se chystal pronést projev. Když mě uviděl, tak mě ještě zamával na pozdrav, zapnul mikrofon a pustil se do toho.
„Vážení pozůstalí,“ začal jako kdyby jsme byli na pohřbu „sešli jsme se tu abychom uctili památku uplynulého školního roku.“
Čímž si vysloužil salvu smíchu.
„No, je pravda že sice ještě neskončil,“ pokračoval Martin už trošku normálněji „ale vzhledm k tomu že počínaje dnešním dnem jsou už známky konečně uzavřené, tak v tom vlastně není žádný rozdíl.“
„Byl to školní rok náročný i zábavný. Navázali jsme nová přátelství a někteří z nás i víc než to.“ podíval se Martin směrem k Lence.
„Ale teď už se stejně všichni určitě těšíte na prázniny, pokud už na nich nejste.“ poznamenal Martin na adresu třídního zástupce, který na prázdniny odjel už před čtrnácti dny.
„Takže bych chtěl poděkovat tady holkám, bez kterých by jsme nejspíš byli všichni o hladu.“
Po těch slovech většina kluků a spousta holek z nižších ročníků zatleskala.
„Dál bych chtěl poděkovat všem co pomáhali s organizování, zvláště tady nedobrovolnému zástupci třídy.“ ukázal směrem ke mě a pár lidí mým směrem otočilo hlavu.
„Jsem rád, že tu nakonec není sám a ještě radši jsem že je tu Lin, která doteď do kolektivu moc nezapadla. Přeju jí ať se jí dnešek podaří a ať se jí tu líbí a ať se baví a doufám že se s náma konečně trochu skamarádí.“
Tentokrát se mým směrem otočilo mnohem víc lidí a Lin vypadala skoro jako by se chtěla ztratit na místě.
„Dále bych chtěl poděkovat naší třídní paní učitelce, “ pokračoval Martin a spolužáci se zase otočili zpátky k němu, i když tentokrát poněkud pomaleji „která nejenom že nás nechala pořádat tu párty tady, ale ještě nám pomohla s organizováním.“
Po těchhle slovech následoval další potlesk.
„A ještě než jí předám slovo, tak bych vám chtěl popřát, ať si to tu užijete, přinejmenším jako já.“ podíval se Martin znovu směrem k Lence.
Po tom následoval potlesk promíchaný se smíchem. Martin mezitím předal mikrofon naší třídní učitelce a vydal se za Lenkou. Naše třídní si vystoupila na pódium a rukou nás uklidnila.
„Takže já vás nebudu dlouho zdržovat a řeknu vám jenom pár slov.“ začala.
Ještě štěstí že nepatří mezi ty co mají dlouhé proslovy, jinak bych se už začal děsit kolik nás toho ještě čeká.
„Občas jsem to s vámi neměla jednoduché, ale rozhodně jsem se za celý školní rok nenudila.“
„Máte štěstí, že máte takový dobrý kolektiv a já jsem ráda že můžu být vaší třídní učitelkou.“
„Doufám, že nějak vydržíte těch posledních pár dní ve škole a že se zase všichni po prázdninách sejdeme.“
„No zbytek tohohle projevu si nechám až na předávání vysvědčení, takže už jenom těch pár drobností co vám musím ještě říct.“
„Jak všichni víte, tak za vás mám odpovědnost, tak se snažte být trochu opatrní, ať se vám nic nestane a pokud už se něco stane tak mě to řekněte hned.“
„Vzhledem k tomu že naprosté většině z vás ještě není osmnáct, tak doufám že tu neuvidím alkohol.“
„No a to by asi tak bylo všechno, takže se dobře bavte a užijte si to tu.“
popřála nám a vypnula mikrofon.
Po těch slovech následoval ještě jeden potlesk pak už konečně mohla začít zábava.

Někdo pustil hudbu, a spolužáci se začali rozdělovat do skupinek. Někteří si jenom tak povídali, další se pustili do tancování nebo do jídla. Já jsem od oběda nestihl ani trochu pojíst a tak jsem měl už docela hlad.
„Já bych si dal něco k jídlu a co ty?“ otočil jsem se k Lin.
Ta na to jenom mlčky přikývla a spolu se mnou se vydala směrem k jednomu ze stolů s jídlem. U něho už seděl Martin s Lenkou a měli se k sobě tak, že by člověk ani nevěřil, že spolu chodí teprve týden.
„Taky jsi neměl dneska čas se pořádně najíst?“ zeptal se s úsměvem Martin, když viděl můj apetýt.
Měl jsem plnou pusu takže jsem jenom přikývl, ale pak jsem polknul a dodal: „Musím uznat, že to vám to jídlo opravdu podařilo.“
„Díky.“ odpověděla Lenka, která patřila k těm holkám, které ho připravovaly.
„Já jsem zase ráda, že tu vidím tebe Lin.“
„Je mě jasné, že to tu pro tebe asi bude těžké, takže se do ničeho nenuť a bav se jak ti to bude vyhovovat.“
„A kdybys něco potřebovala, tak se klidně ozvi, ráda ti pomůžu.“
Lin se na to jenom trochu usmála a zlehka přikývla a pak se pomalu  pustila do jídla. Bylo na ní vidět, že je ještě pořád trochu nervózní.
Mezitím se ke mě naklonil Martin a šeptem se mě zeptal: „Jak se ti podařilo Lin přesvědčit, aby přišla.
„Sám si nejsem úplně jistý.“ odpovědl jsem mu a přitom pokrčil rameny.
„Tak co stihli jste si dnešní večer už nějak naplánovat?“ zeptala se Lenka.
„My už teda ano.“ dodal Martin a jednou rukou něžně objal Lenku kolem pasu.
Ta se jenom zasmála: „Co kdybys počkal až dojím.“
„No jo, ale potom nás zase čeká divadlo.“ nenechal se odradit Martin.
„Abych pravdu řekl, tak zatím ještě jsme se na ničem nestačili dohodnout.“ odpověděl jsem.
„No já se těším hlavně na táborák.“ ukázal Martin směrem k připravené hromadě dřeva.
„Ale s tím budeme muset počkat, až se trochu zešeří, jinak by to nebylo ono.“
„No nic,“ dodal ještě, když viděl že Lenka už dojedla „my teď máme ještě nějaké organizační věci na starost. Tak zatím a bavte se.“
A spolu s Lenkou vstali od stolu.
Lenka se ještě otočila a usmála se na nás „Užijte si to tu. A jsem ráda že sis vybrala takového dobrého kluka Lin.“
„Hej.“ ozval se Martin.
„Ale no tak, víš že ráda mám jenom tebe.“ odpověděla mu na to Lenka a pak už spolu odešli.
Zajímalo by mě, co Lenka myslela tím že si mě Lin vybrala. Otočil jsem hlavou k Lin, ale ta se věnovala jídlu. No ono je to vlastně jedno. Hlavně že tu Lin je pomyslel jsem si a usmál se při tom. Pak jsem se zase pustil  do jídla.
Když jsme pochvíli dojedli, tak jsem se otočil k Lin: „Tak co bys chtěla dělat teď?“
Ta jenom beze slova ukázala prstem. Podíval jsem se tam a uviděl, jak se tam několik spolužáku připravuje k divadelnímu představení. Věděl jsem že se nějaké představení připravuje, ale zrovna tohle měl na starosti celé Martin a já jsem ani nevěděl kdo a co vlastně budou hrát.
„Tak jo.“ vstal jsem a podal Lin ruku. Ta se jí trochu váhavě chytila a pak taky vstala. Sedli jsme si někam doprostřed připraveného hlediště a čekali, než začne představení. Zatímco jsme tam tak seděli, všiml jsem si občasných zvědavých pohledů našim směrem. Sice se to dalo čekat, ale byl bych radši kdyby toho nechali. Doufám že to Lin není nějak moc nepříjemné. Podíval jsem se směrem k Lin a zazdálo se mě že se ještě pořád tváří trochu nervózně. Naštěstí to netrvalo dlouho a představení začalo.
Příběh sice nebyl nic originálního, ale rozhodně nebyl napsaný špatně. Podle všeho se to odehrávalo někdy v minulosti, a byl to klasický romantický příběh, kdy se dva potkají, zamilují se do sebe a na konci se nejspíš vezmou. Prozatím to je v té fázi kdy se do sebe zamilují. On je podle všeho syn šlechtice, zatímco ona je mladší dcera nějakého bohatého kupce, který přijel domluvit sňatek své starši dcery právě s tím synem. Jenže on se očividně zamiloval do té mladší dcery a ona do něho, jenže ona je příliš stydlivá na to aby to dala najevo. Tak trochu mě tím připoměla Lin. Podíval jsem se směrem k ní. Ta si toho ale nevšimla a dál pozorně sledovala představení. Zdá se že se jí ta hra líbí.
Zajímalo by mě jestli se do mě opravdu zamilovala, jak to předtím naznačovala Lenka. A když tak nad tím přemýšlím, co k ní vlastně cítím já? Je pravda že jsem byl rád, když souhlasila že sem dneska se mnou půjde, ale bylo to jenom proto že souhlasila nebo v tom bylo něco víc? Já vlastně nevím. Nevadilo by mě, kdybych se do ní zamiloval, ale v tuhle chvílo opravdu nevím jestli to co k ní cítím je jenom kamarádství, nebo jestli je v tom i něco víc. Asi budu potřebovat víc času na to abych to zjistil.
Otočil jsem se směrem k pódiu a začal znovu sledovat děj. Nakonec se ti dva dali dohromadi, přesně jak jsem to čekal. Pak se všichni herci sešli na pódiu, uklonili se a následoval potlesk.
„No nic,“ vstali jsem po chvíli „nemá cenu tu jen tak sedět.“
Lin taky vstala a tázavě se na mě podívala. Asi chce vědět, co teď budeme dělat.
„Hmm…“ pokrčil jsem rameny a podíval se na oblohu.
„No, počítám že ještě tak půl hodiny budeme muset počkat než se setmí a bude táborák a do té doby nejspíš nebude moc co dělat.“
„Možná by jsme mohli zkusit zajít za Martinem a zjistit jestli s něčím nepotřebuje pomoct…“ podíval jsem se na Lin „Teda pokud by ti to nevadilo?“
Ta jenom přikývla a ukázala prstem směrem k pódiu kde stáli Martin s Lenkou, která byla ještě v kostýmu, a o něčem se bavili.
O chvilku později jsme u nich stáli my dva.
„Tak to teda ne.“ řekla docela rozhodně Lenka.
„Hele, že jí ty šaty sluší?“ všiml si mě okamžitě Martin.
„To jo, sluší jí.“ zhodnotil jsem její přelek za služebnou a ještě pořád trochu překvapený z takové otázky se zeptal „Proč se vlastně ptáš?“
„No, snažím se ji přesvědčit, aby v nich zůstala.“ odpověděl s úsměvem Martin.
„Ty a ta tvoje úchylka pro kostýmy.“ poškádlila Martina Lenka.
Ten se tím ale nedal vyvést z míry „A chtěli jste vlastně něco?“
„Jenom jsem se chtěl zeptat, jestli s něčím nepotřebujete pomoct?“
„No když o tom tak mluvíš, vlastně by se mě nějaká ta pomoc hodila. Je potřeba uklidit tady ty lavičky, aby bylo dost místa na tancování kolem táboráku a já bych to rád stihl ještě než začne být tma.“
„Tak to nám moc času nezbývá.“ podíval jsem se znovu na oblohu „Tak se do toho pusťme.“
A spolu s Martinem jsme vykročili k lavičkám.
„Lin, myslíš že bys mě mohla pomoct?“ zaslechl jsem ještě Lenku.

„Tak lidi zvedněte se, ať to tu můžeme připravit k tancování.“ zavolal Martin na těch posledních pár spolužáků, co tu ještě seděli. Zvedl jsem první lavičku na jednom konci, zatímco Martin ji zvedal na druhém.
„A kde jsou vlastně ostatní? Čekal bych že ti tu s tím pomůžou.“ zeptal jsem se ho zatímco jsme pomalu odnášeli první lavičku.
„Zkus hádat.“ zasmál se Martin „Ztratili se někde s holkama.“
„Vlastně jsem rád, že ses tu objevil, jinak bych je musel hledat a všechno by se to zbytečně zdrželo.“
„I když mě to přijde trochu blbé, takhle tě využívat po tom kolik jsi věnoval času organizaci.“
„Nedělej si s tím starosti. Stejně bych teď jenom čekal na táborák. Takhle budu alespoň trochu užitečný.“
„Čekal bych že budeš radši někde s Lin.“
Na to jsem jenom pokrčil rameny.
„No tak neříkej, že mezi váma dvěma nic není.“
„Nedovedu si představit, že by sem s tebou přišla jenom tak.“
Na chvilku jsem se zamyslel a pak jsem Martinovi odpověděl: „Já sám vlastně nevím.“
„Je pravda že za uplynulý týden a pár dní se toho stalo docela dost, ale abych pravdu řekl vůbec si nejsem jistý jak to mezi námi je.“
„No co už.“ pokrčil Martin rameny.
Lavičky byly poodnášené za nějakých deset minut, ale likvidace pódia nám dala docela zabrat, protože jsme na to byli jenom dva. Takže i s pódiem nám to trvalo skoro půl hodiny a když jsme skončili tak už se skoro setmělo.
„Tak a máme to konečně za sebou.“ prohlásil jsem spokojeně.
„A ještě nám dokonce zbyla chvilka než zapálíme táborák.“ oprašoval si ruce Martin.
„Ale musím se přiznat, že mě docela vyhládlo.“
„Tak to mě taky.“ přikývl jsem.
„Tak to by jste si určitě dali rádi něco k jídlu.“ ozval se za námi Lenčin hlas.
Když jsem se otočil, tak jsem uviděl, jak za námi stojí Lenka s táckem plným jídla.
A vedle ní nesměle se usmívající Lin s dalším táckem.
„To je pro nás? Díky!“ pustil se okamžitě do jídla Martin.
„To je pro mně?“ zeptal jsem se překvapeně.
Lin na to jenom lehce přikývla hlavou.
„Díky.“ řekl jsem na to a stejně jako Martin jsem se s chutí pustil do jídla. Netrvalo to dlouho a byl jsem najezený.
„Teda, bylo to opravdu dobré.“ prohlásil jsem jenom.
„No, musím uznat že Lin je opravdu šikovná. Vůbec bych nečekala, že jí to takhle půjde. Opravdu hodně mě pomohla.“ ozvala se do toho Lenka.
„No myslím, že je čas zapálit táborák.“ prohlásil Martin a pomalu se zvedl „Tak zatím a užijte si to tu.“
Lenka na nás jenom mávla rukou a vyrazila za Martinem.

Opřel jsem se o strom a podíval se směrem k připravené hranici. Stála tam a její obrysy se pomalu začínaly ztrácet proti tmavnoucí obloze. Stočil jsem pohled směrem k Lin. Seděla na lavičce kousek ode mně a dívala se taky směrem k hranici a ve tváři měla klidný, mírumilovný výraz. Normálně by o ní člověk řekl, že je to hezká holka, ale když ji vidím takhle… Je opravdu nádherná. Ještě že si nevšimla že se na ni takhle dívám, jinak by nejspíš zrudla tak, že by to bylo vidět i při tomhle slabém osvětlení. Pomalu se na jejím obličeji začala objevovat červená barva, a v jejích očích se objevil odlesk ohně. Martinovi se konečně podařilo zapálit oheň a ten se pomalu začínal rozhořívat. Netrvalo to dlouho a k teď už hvězdami poseté obloze začaly šlehat vysoké plameny. Ještě chvilku jsem tak pozoroval oheň, ale když jsem viděl, že ostatní už se pomalu chystaji k tanci, tak jsem vstal.
„Tak co, zatancujeme si taky?“ zeptal jsem se Lin.
Ta se ještě chvilku zasněně dívala k ohni, ale pak pomalu vstala a zlehka přikývla.
Vzal jsem Lin za ruku a vyrazili jsme za ostatními k tanci připravenému místu u ohně. Zazdálo se mně, že Lin se trochu chvěje, ale ani mě nepřekvapovalo že je z něčeho takového nervózní. Když jsme tam dorazili, tak už tanec začínal.
„Smím prosit?“ zeptal jsem se Lin.
Ta se na to jenom usmála a znovu přikývla.
Otočil jsem se tak abych stál proti ní, a přitom jsem nepouštěl její ruku, jako bych se bál že uteče. Pak jsem jí druhou rukou chytil kolem pasu a začali jsme tančit. Podíval jsem se Lin do očí a poprvé od té doby co jsem ji viděl v lese malovat, jsem v nich viděl opravdové štěstí. Ten pohled naplnil štěstím i mě. A jak tanec pomalu pokračoval, uvědomoval jsem si, že Lin se mě líbí víc, než bych byl do teď ochotný si připustit. A byl jsem rád, že Lin je šťastná.
Tanec pomalu skončil.
„Tak co teď, budeme dál tancovat?“ zeptal jsem se.
„Mám žízeň.“ zavrtěla Lin hlavou.
Začal jsem se rozhlížet, ale Lin jenom ukázala rukou směrem kde jsem uviděl několik stolů s připraveným občerstvením. A tak jsme se tam vydali a zatímco jsme tam tak šli, začali se kolem nich objevovat další lidé. Zdá se že ti co se vytratili, se začali pomalu vracet když uviděli že táborák už hoří. Začal jsem si uvědomovat, že naším směrem upírá pohledy docela dost lidí. Chápu že je neobvyklé tady vidět Lin, ale už by s tím mohli přestat, už to začíná být nepříjemné i mně.
Když jsme ke stolům dorazili, tak jsme si oba vzali něco na pití a stoupli si oba kousek bokem. Jen tak jsem pozoroval jak ostatní dál tančí u táboráku, pomalu jsem upíjel a sem tam sklouzl pohledem směrem k Lin. Bylo na ní vidět, že se všemi těmi pohledy upřenými k nám se necítí úplně dobře.
Podíval jsem se znovu k ohni. Pohled na plameny šlehající k obloze mě trochu uklidnil. Ještě chvilku a Lin dopije svoje pití a můžeme jít zase tancovat a zase se bude moct tvářit šťastně.
Najednou se ale od stolů ozvalo: „Jako by Ledová královna mohla mít někoho ráda.“
Cože? Kdo by mohl říct něco takhle ošklivého?
Hned potom následovalo plesknutí „Ty pitomče!“
To řekla Martina a potom odtamdud následoval nějaký hluk, který už jsem ale nevnímal. Kousek ode mně jsem totiž zaslechl jak něco upadlo do trávy a rychlé kroky. Lin utíkala někam pryč. Otočil jsem se tím směrem, ale byl jsem oslepený ohněm, takže jsem skoro nic neviděl. Stejně jsem se ale vydal směrem kterým jsem tušil, že Lin šla a snažil jsem se ji zahlédnout. Ale marně.
Zkusil jsem se zastavit a poslouchat, jestli někde nezaslechnu její kroky, ale v hluku okolo nebylo nic slyšet. Kam jen mohla jít? Tak moc bych ji chtěl utěšit, říct jí že to byl jenom nějaký pitomec a že si toho nemá všímat. Tak moc bych chtěl aby se v jejích očích zase objevily jiskřičky radosti, stejné jako tehdy když jsme spolu tancovali a rád bych aby věděla, že jsem byl šťasný když jsem je uviděl.
Po několika dalších krocích jsem se znovu zastavil. Kam jenom mohla jít? Tady na zahradě s ostatními určitě nezůstala, nejspíš teď chtěla být sama, pryč ode všech ostatních. Možná…
Znovu jsem se rozběhl. Dovnitř, zabočit doprava, pak na konec chodby a pak už jenom otevřít dveře. Na chvilku jsem se zarazil. Co když tam nebude?
Pak jsem ale vešel dovnitř a uviděl ji schoulenou v koutě a uslyšel její tiché vzlykání.
Ani si mě nevšimla, když jsem šel k ní.
„Ale no tak Lin, neplač…“
Teprve teď ke mě Lin zvedla hlavu a já jsem k ní natáhl ruku abych jí pomohl vstát.
„Vždyť já…“ na chvilku jsem se zarazil „Já tě mám rád.“
Lin se na mě chvilku překvapeně dívala a pak mě objala a znovu se rozplakala.
„Já tě mám taky ráda.“ řekla mezi vzlyky.
Tentokrát to byly slzy štěstí.
Jen tak jsme tam chvíli stáli, v objetí. Okny dovnitř pronikal slabý svit ohně a zvenku bylo slyšet hudbu.
„Zatančíme si?“ řekl jsem nakonec, Lin přikývla a my jsme tančili.
A když tanec skončil tak jsme se políbili.

Povinný blog o tom proč jsem se rozhodl psát blog (:

Tohle je, jak už říká nadpis, takový ten povinný blog o tom proč tu vlastně píšu. Přece jenom to není u introverta zrovna nejobvyklejší, aby se pustil do něčeho takhle veřejného. A protože zrovna já jsem občas až moc veliký introvert a nějak jsem začít musel, tak jsem jsem si řekl že by bylo dobré sepsat, co mě vlastně k psaní blogu přesvědčilo.
O tom že bych s tím začal jsem přemýšlel už pár let. Ale pokaždé to na něčem ztroskotalo, ať už to byl nedostatek času nebo to že jsem neměl nápady nebo něco úplně jiného. Během té doby jsem narazil na spoustu článků, které se snažily ostatní k psaní blogů nadchnout. A já jsem si po každém říkal, že už bych mohl konečně začít. Další zase říkaly jak blogy jsou užitečné ke spoustě věcí a já na to přikyvoval… A nakonec z toho zase nic nebylo, žádný z nich mě opravdu nepřesvědčil. Možná prostě byly psané pro někoho jiného.
Nedávno jsem totiž narazil na jednu krátkou prezentaci určenou pro introverty, které se podařilo to co žádnému z článků předtím ne – konečně jsem začal psát. Sice velice pomalu, protože času mám málo, ale začal jsem. Uvědomil jsem si díky ní totiž, že existují docela dobré důvody, proč bych měl začít. A některé z nich jsou pro mě docela důležité. (A ona prezentace navíc odkazovala na blog, kde byly ještě další tipy a podrobnosti k ní.)
Pro mě nejdůležitější z nich je asi to že mě dovede k tomu domýšlet věci do důsledků. Normálně s tím mám totiž docela problémy a zapomínám něco takového udělat. Nebo si často ani neuvědomím že bych to měl udělat. Pokud budu psát blog, tak tomu přece jenom věnuju víc času a energie. A i kdybych něco důležitého náhodou opomněl, tak je docela dobrá šance že mě k tomu někdo časem v komentářích dovede. (: Navíc mě tohle dotahování myšlenek do konce pomůže ujasnit si některé věci o mě samotném, ve kterých mám teď trochu zmatek.
Na to docela plynule navazuje snaha zlepšit moje komunikační schopnosti. Jsem totiž v mluvení s ostatním docela špatný. A tak každá možnost, jak se zlepšit je pro mě vítaná. Zvlášť když jako introvert mám problém, že když jsem v rozhovoru s víc než jedním člověkem, tak mám problém se do něho vůbec zapojit. V blogu tenhle problém není a když se bavím jenom s jedním člověkem, tak je to o pro mě o něco jednodušší. Taky, protože podobní lidé mají sklon se navzájem oblíbit, je tu šance že tu narazím na někoho pro mě zajímavého (nebo vlastně spíš on/a na mě).
A i další věci jsou pro mě jednodušší – obvykle mě třeba chvíli trvá, než si něco vzpomenu (pokud si teda vůbec vzpomenu, ale o pamatování si věcí asi napíšu až někdy jindy). U psaní tenhle problém zase není. Vzpomínání můžu věnovat tolik času kolik jenom potřebuju a u různých fakt není problém si je dohledat. Navíc pak v budoucnosti budu mít blog po ruce jako zápisek, když si něco budu potřebovat vzpomenout na něco o čem jsem dřív přemýšlel.
Tak, teď bych asi měl shrnout, o čem tu vlastně mám v plánu psát. V nejbližší době (pro hodně relativní hodnoty slova nejbližší, jenom tenhle krátký zápisek mě zabral po ránech pár týdnů napsat) se asi budu věnovat hlavně tomu nad čím budu právě přemýšlet. Ale kromě toho sem budu psát i o dalších pro mě zajímavých věcech, jako jsou třeba knížky, programování, počítačové hry a podobné věci. Občas se tu možná objeví i něco o anime nebo třeba filmu. Ale to už budou spíš vyjímky. A i když se nepovažuju za spisovatele, tak občas mám chuť něco napsat, takže pokud něco vytvořím, to nejspíš skončí tady. Pokud se náhodou nerozhodnu z toho vytvořit visual novel hru.
To by zatím bylo asi tak všechno. Ale protože tohle je můj první blog, tak jsem nejspíš udělal spoustu zbytečných chyb a je spousta věcí co jsem je mohl udělat líp. Takže pokud máte nějaký tip nebo radu, tak neváhejte a dejte mě v komentářích vědět.